Na fotbalovém hřišti se něco dělo. To by nebylo tak zvláštní, kdyby všude kolem neleželo půl metru sněhu. Stáli tam tři. Tedy, říci stáli by bylo skoro hanlivé. Chopili se hrabadel na odhazování sněhu a vskutku se činili. Okolí si ťukalo na hlavu. Fotbal? V zimě?! Ale oni nepřestávali odhrabávat ty tuny sněhu ze svého milého hřišťátka, které by snad vyměnili i za postel. Když jsme se vrátili z bruslení, pracovali za osvětlení lamp. Několik metrů kolem branky  bylo sněhuprostých. A oni nepřestávali. Fascinovalo mě to. Přiznám se, takovéto horentní sportovce považuji za mírně choré.
Ale abych si zkrátila čekání, přidala jsem se k nim. Blbnout se sněhem mne vždy bavilo. Jezdila jsem s hrabadlem a co mi tam náhodou zbylo jsem nonšalantně odhazovala přes rameno. "A stíháte to do večera?" zeptala jsem se. "S tím ani nepočítáme, zahrajeme si aspoň na branku," odpověděl mi jeden Hrabáč.

A konečně jsem je poznala. Lidé, kteří díky svému zapálení pro věc jdou i přes hory sněhu.  I když je to pro něco tak nepochopitelného jako fotbal...

P.S. Večer si zahráli v tělocvičně. Ale zítra budou hrábla v pohotovosti!